K pochopení nikoliv jednoduché svatojánské
problematiky je nutné rozlišovat
Johánka z Pomuka – historickou postavu
vzdělaného církevního hodnostáře a svatého
Jana Nepomuckého – mučedníka
zpovědního tajemství.
Poté si musíme uvědomit, jak z historické
postavy církevního úředníka vznikl barokní
světec a jakou roli v tom sehrála proslulá
Balbínova legenda.
Johánek z Pomuka
je od roku 1369 doložen jako veřejný notář arcibiskupa
Jana Očka z Vlašimi. Právě jako veřejný
notář a posléze generální vikář je svědkem
předhusitských reformních snah.
Johánek z Pomuka přijal kněžské svěcení,
a to jistě dříve než se stal v roce 1380 oltářníkem
kaple sv. Erharda a Otýlie v katedrále sv. Víta.
Naproti této kapli vyrostlo v době vrcholného
baroka proslulé stříbrné mauzoleum sv. Jana
Nepomuckého (do roku 1736). Ve stejném roce
1380 se Jan stává farářem u sv. Havla a působí
nadále v různých církevních hodnostech např.
jako kanovník u kostela sv. Jiljí a na Vyšehradě,
kanovníkem metropolitní kapituly sv. Víta ale
prokazatelně nikdy nebyl. Své vzdělání si Johánek
doplňuje na Karlově universitě a doktorát práv
získává v Padově (1382 – 1386).
Mezi lety 1389 – 1393 dosahuje Jan vrcholu
ve své církevní kariéře, neboť působí
jako generální vikář pražského arcibiskupa Jana
z Jenštejna, jehož vztahy s králem Václavem IV.
jsou (bohužel pro něj) čím dál tím více napjatější
a pro arcibiskupovu "pravou ruku" nakonec osudné.
Václav IV. a jeho přívrženci (tzv. milci) se snaží
narušit moc arcibiskupa zřízením nového biskupství
na statcích kladrubského opatství. Jenštejn
se o této iniciativě dozvídá a po smrti stařičkého
opata nechává ihned potvrdit opata nového, jeho
volbu stvrdil právě Johánek z Pomuka. Rozzuřený
král nechává některé arcibiskupské úředníky
v Praze zajmout a mučit. Johánek následkům
drsného mučení podléhá 20. 3. 1393 a jeho mrtvé
tělo je v noci shozeno do Vltavy. Tolik krutá historie
bez zářících zázraků, historie o muži, jehož
subjektivní názory nám zůstaly zcela skryty...
Kdo je svatý Jan Nepomucký?
Tento světec vynikl jako prvomučedník
zpovědního tajemství v katolické církvi (protomartyr
poenitentiae), dále jako ochránce cti
a proti vší zlé pomluvě a proti nařčení a vzýván
byl i jako pomocník v úzkostech srdce. Svatý Jan
se stal patronem české země a Bavorska (už v
roce 1729), je patronem mostů, mlynářů, vorařů,
ledařů, plavců a tonoucích a ochráncem proti
povodním. Byl vnímán především jako ochránce
kněží a zpovědníků, kazatelů a almužníků,
přímluvce chudých a nemocných, dokonce i
jako patron neplodných žen. Stal se i ručitelem
klidné smrti, ochráncem proti moru, patronem
bezpečného putování a šťastného návratu. Je
vnímán postupně jako ochránce Prahy, ochránce
proti Turkům (1683), stává se patronem vládnoucích
Habsburků, významného šlechtického
rodu Schwarzenberků (každý z tohoto rodu nese
jméno Nepomuk) a rodiny Wunschwitzů, která nechala
zřídit jeho proslulou a neustále dotýkanou
sochu na Karlově mostě. Díky jezuitským misím
se svatý Jan Nepomucký stává nejproslulejším
svatým patronem českých zemí v zahraničí tj.
v celém světě (nejen v Evropě). Svatému Janu se
prostě v 18. stol. téměř nešlo vyhnout…
Jak se z arcibiskupského úředníka Johánka
z Pomuka stal svatý Jan Nepomucký?
Velkou roli sehrála již středověké historiografie.
Rakouský historik Thomas Ebendorfer (1450) poprvé
zmiňuje ve své Kronice římských králů
údajné Janovo zpovědní tajemství, které bylo
příčinou jeho smrti. Snad přitom čerpá z tradice,
jež se vyvinula v okruhu metropolitní kapituly u sv.
Víta, i když my dnes víme, že Johánek kanovníkem
kapituly nebyl. Jako oltářník jedné z kaplí v katedrále
byl však u sv. Víta pohřben a místo jeho
uložení začíná být ctěno a považováno již velmi
brzy za posvátnou půdu, na kterou nelze vkročit…
K osudné záměně dochází až v okamžiku,
kdy známý pábitel českých dějin Václav Hájek
z Libočan poprvé zmiňuje ve své Kronice české
(1549) dva Jany: od nynějška tak vedle sebe v historické
paměti existují Jan Nepomucký zpovědník,
který byl umučen v roce 1383 a zároveň generální
vikář Johánek, který zemřel o deset let později.
Svatý Jan Nepomucký - mučedník zpovědního
tajemství se postupně stává součástí českého
barokního patriotismu, v roce 1641 dokonce
vzniká první jeho souvislý životní příběh, a to latinsky,
německy a česky (Fama posthuma,1641) a
rychle roste jeho úcta v katedrále sv. Víta, kde ještě
před zmíněným stříbrným mauzoleem (1733 – 36)
vznikají dva honosné barokní náhrobky. V rámci
barokního patriotismu a zvláště pak pobělohorské
rekatolizace vzrůstá potřeba zvýšit prestiž kněze a
zpovědního tajemství, navíc svatý Jan odpovídá
vzrušenému duchu barokní kultury, jež se ujímá
jeho příběhu. Jan se tak stává přímo ztělesněním
české barokní kultury a součástí barokní krajiny.
Legenda Bohuslava Balbína
Klíčové dílo, které zpečetilo a završilo téměř 300
let trvající složitý vývoj od Johánka k Janovi, je
barokní legenda Vita beatis Joannis Nepomuceni
martyris (1670 – 71) od českého jezuity, patriota,
historika a vzdělance Bohuslava Balbína.
Balbín prezentuje sv. Jana jako zázračně
narozené dítě starých rodičů, při jehož narození
jasný plamen naznačuje neobvyklost budoucího
osudu. Jan je i zázračně uzdraveným dítětem
na zásah Panny Marie Zelenohorské, stává se
příkladným studentem (u cisterciáků v Nepomuku,
v Žatci a poté v Praze u sv. Apolináře), posléze
vzdělaným, výmluvným knězem a plamenným
týnským a svatovítským kazatelem, který "jako
nějakými pronikajícími šípy slovem Božím srdce
lidská ranil". Svatý Jan je v Balbínově legendě pojat
jako kanovník od sv. Víta a děkan u Všech svatých,
zvláště pak jako zpovědník a almužník královny
Jany Bavorské, ale např. i jeptišek z kláštera sv.
Jiří. Na Hradě se svatý Jan dostává do konfliktu
s králem Václavem IV. a právě tam se završuje
jeho obraz jako neohroženého, statečného a
přesvědčeného kněze a mučedníka zpovědního
tajemství, které nechce zvrácenému králi prozradit.
Potom, co krutého krále napomíná za upečení
nebohého kuchtíka, který špatně připravil kapouna,
je krutě mučen, své trápení ale přežívá bez
úhony… Jan se v legendě vroucně modlí ke Kristu
a těsně před svou smrtí dokonce prorokuje o
husitských bouřích, vystupuje příznačně také jako
poutník k Palládiu země české (mariánský reliéf)
ve Staré Boleslavi. Ihned po návratu ho král nechá
utopit – nad řekou Vltavou se tak objevuje záře,
ze které se později vyvine onen příznačný atribut
pěti hvězd, jež odkazují snad k Panně Marii, spíše
však poukazují na pět ran Kristových.
Balbínův spis představuje výborně napsanou
barokní legendu, jedná se snad o nejlepší literární
dílo Balbína vůbec. Sám autor zbožnou legendu
prezentoval jako vědecké dílo, i když my dnes
víme, že je plná omylů, stereotypů, zbožných
lží a smyšlenek, které učený jezuita převzal i ze
spisu kanovníka metropolitní kapituly Jana Ignáce
Dlouhovského včetně data Janova utopení,
které Dlouhoveský stanovil na 16.5. (historický
Johánek byl umučen 20.3.). Život svatého Jana
byl jako vědecké dílo vydán v respektované edici
životů svatých Acta sanctorum (1680, tzv. bollandisté
– belgičtí jezuité), i v Balbínově díle Bohemia
sancta (Svaté Čechy). Legenda se překládala
do všech evropských jazyků a v rámci jezuitských
misií i do čínštiny, japonštiny a jazyka malajských
domorodců – v nadsázce tak můžeme říci, že Balbín
byl nejpřekládanějším českým autorem do 19.
stol. Vita beatis Joannis sehrála svou důležitou roli
i v kanonizačním procesu ohledně sv. Jana, tvoří
totiž základ kanonizační buly "Christus Dominus"
z roku 1729 spolu se čtyřmi svatojánskými zázraky.
Dočkala se mnoha dalších vydání, nejvýznamnější
je to augspurské s ilustracemi Johanna Andrease
Pfeffela (1725, 31 rytin), to představovalo podnět
pro svatojánskou ikonografii hluboko do 19. stol.
(spolu s modelettem M. Rauchmillera, na jehož
základě vznikla socha od Jana Brokoffa na Karlově
mostě).
Co říci závěrem?
Legenda především formuje postoj věřícího ke
sv. Janovi, můžeme se tak s její pomocí vcítit do
pocitů barokního člověka, který se jí nechal unášet.
Její přesah do současnosti spočívá ve věčných tématech,
jež Balbín formuloval: jsou meze, za které
nemůže jakákoliv moc zajít, jsou hranice, které
nelze překročit, je těžké zároveň milovat a vládnout,
před Bohem jsme si všichni rovni.
Pavel Heřmánek
foto: archiv Baribal o.s.
